Zákon pro soudy stanoví závazná pravidla pro výběr opatrovníka osobě omezené ve svéprávnosti (§ 62 a § 465 odst. 1 občanského zákoníku), v jejichž rámci upřednostňuje vůli opatrovance tím, že v první řadě uvádí jako možného opatrovníka osobu, kterou navrhne opatrovanec (soud je povinen vyslechnout vyjádření opatrovance nebo jinak zjistit jeho stanovisko a vycházet z tohoto stanoviska – srov. § 471 odst. 1 občanského zákoníku). Navrženou osobou opatrovníka je soud vázán potud, že tuto osobu nejmenuje opatrovníkem pouze tehdy, není-li to možné. Nevyjádřil-li opatrovanec své přání ohledně osoby opatrovníka nebo jím navržený opatrovník nesplňuje zákonné podmínky, soud jmenuje jeho opatrovníkem zpravidla osobu z řad příbuzných nebo osob blízkých, která o něj projevuje zejména dlouhodobý a vážný zájem, popř. jinou osobu, splňuje-li tato osoba podmínky pro výkon funkce opatrovníka, je-li schopna reprezentovat zájmy opatrovance, a se jmenováním do funkce opatrovníka souhlasí (srov. § 471 odst. 2 větu druhou a třetí občanského zákoníku). Orgán místní správy jako veřejný opatrovník nastupuje až subsidiárně, z čehož se podává zřejmá (a logická) intence ustanovit primárně opatrovníkem osobu, u níž se presumuje konkrétní „blízkost“ k opatrovanci, resp. existence určitého pozitivního „osobního vztahu“ k němu, což implikuje pomíjený fenomén „důvěry“ opatrovance.
Obecné soudy tím, že nevyvinuly náležité úsilí, aby zjistily, zda se v okolí stěžovatele nenachází příbuzná, blízká či spřátelená osoba splňující podmínky pro výkon funkce hmotněprávního opatrovníka, které stěžovatel důvěřuje, a jež by byla schopna a ochotna opatrovnictví vykonávat, a jmenovaly mu veřejného opatrovníka, postupovaly při jeho určování formalisticky, neposkytly dostatečnou ochranu právům stěžovatele a porušily tak jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 434/26, ze dne 22. 7. 2026
